Za tajemnem do lesů Džbánu
ZA TAJEMNEM DO LESŮ DŽBÁNU
Na pomezí Středočeského a Ústeckého kraje - v pomyslném trojúhelníku mezi městy Louny, Rakovník a Žatec – nalezneme vrchovinu zvanou Džbán. Tvoří ji vyzdvižená křídová tabule, tvořená převážně opukami a pískovci. A právě malá odolnost hornin dala vzniknout charakteristickému reliéfu. Poměrně rovná plošina dosahující výšky okolo 500 metrů (o pozici nejvyššího vrcholu svádí tuhý boj Džbán a Louštín – s nadmořskou výškou 536, respektive 537 metrů) je prořezána hlubokými údolími potoků, ohraničenými poměrně strmými svahy.
Přírodní prostředí dalo vzniknout i dalším charakteristickým rysům regionu. V prvé řadě je to všudypřítomná opuka, která posloužila i jako stavební materiál. Snad každá vesnice tak má ve svém centru dochované architektonicky specifické domy z neomítnutého opukového zdiva. V řadě druhé pak relativně suché podnebí umožňující pěstování chmele. To zde má dlouhou tradici a dnes je toto území hlavní produkční oblastí v republice.
Při naší dnešní návštěvě však necháme chmel chmelem a vydáme se do lesů navštívit tajemně vyhlížející místa – zříceniny hradů Džbán a Pravda, ale hlavně záhadami opředené Kounovské kamenné řady.
Trasa: Mutějovice-zastávka (žel. trať Lužná u Rakovníka - Chomutov ) – Mutějovice – Důl Perun – hrad Džbán – Mutějovice nádraží – Kounovské kamenné řady – kaple sv. Vojtěcha– Rovina – Čertův Kámen – Úvoz – hrad Pravda – Domoušice (žel.st na trati Rakovník – Louny - Most)
MUTĚJOVICE
Putování zahájíme v obci Mutějovice. Pro obec jsou charakteristické budovy zbudované z opukových neomítnutých kvádrů.
Nalezneme tu i další zajímavé domy. Třeba tento s věžičkou:
Místní pomník padlých obsahuje schránky s hlínou ze čtyř bojišť první světové války – mimo jiné ze Zborova.
ČERTŮV KÁMEN POPRVÉ
Kousek za Mutějovicemi, v místě kde značená trasa odbočuje ze silnice, spatříme veliký balvan, jemuž se přezdívá Čertův kámen. Někteří záhadologové vidí v kameni souvislost s Kounovskými kamennými řadami. Myšlená spojnice kamene s nejzápadnější a nejvýchodnější řadou totiž tvoří výseč, v níž lze pozorovat měsíc při jeho severních deklinacích. Tak jako tomu bývá i u jiných významných přírodních úkazů, tak i k Čertovu kameni se váže řada pověstí. Ta nejznámější z nich se na chlup stejně vypráví i o druhém Čertově kameni, který dneska navštívíme. Proto si její vyprávění ponechme na později.
DŽBÁN
hrad Džbán vznikl nedaleko strategicky významné soutěsky zvané Vrata. Tou vedla již od pravěku důležitá stezka. A tak je logické, že pozornost člověka upoutalo toto výrazné návrší. Zbytky dnešního hradu totiž nejsou první stavbou na tomto místě. Již dříve zde vyrostlo hradiště, jehož vznik lze na základě sporých archeologických nálezů datovat do halštatsko – laténského období.
O samotném hradu toho nevíme o mnoho více. Není jisté, k jakému měl sloužit, dokonce neznáme ani jeho jméno. V dobových záznamech není o hradu ani zmínka, název Džbán se písemně uvádí až mnohem později, v době kdy již byla stavba v troskách. Hrad byl vystavěn pravděpodobně v 1. polovině 13. století, snad k ochraně obchodní stezky, mohl ale být také loveckým hrádkem. Měl nepravidelný půdorys o rozměrech asi 60 krát 40 metrů.
Alespoň jedno se zdá být jisté: hrad svému majiteli nesloužil nijak dlouho. Jeho existence netrvala pravděpodobně ani 50 let. Nejčastěji uváděnou možnou příčinou jsou poruchy v podloží, vyvolané zatížením kopce výstavbou hradu. To vyvolalo narušení statiky objektů. Ještě před zhruba sto lety zde měly být až přes tři metry vysoké zdi paláců, to je však již minulostí. Dnes zde nalezneme pouze nepříliš rozsáhlé zbytky zdí a základy věží.
Podle pověsti vznikl hrad někdy po roce 1420. Postavit si ho měl jakýsi Beneš, přezdívaný též Svině. Byl to zlý muž, utlačující všechen lid v okolí. Tak to trvalo dlouhá léta. Nakonec však trestu neušel. Králi došla trpělivost, provinilce řádně potrestal, a hrad byl pobořen. Co však po Benešovi na hradě zůstalo, to jsou ohromné poklady, ukryté kdesi v hradních sklepeních.
Na hradě se prý také zjevuje přízrak Jasanové paní. Tu si sem kdysi v blíže neurčité době přivedl rytíř, dlící na Džbánu. Byl to sňatek z rozumu. Život na Džbánu byl pro ni utrpením, nejčastěji se uchylovala do stínu jasanu na hradním nádvoří. Tam v tichosti přemýšlela nad svým osudem. Brzy porodila rytíři dcerku a zdálo se, že s novým přírůstkem bude přeci jen radostněji. Štěstí však nemělo trvat dlouho. Jednoho dne se k batoleti pokradmu připlížila divá žena z lesů pod hradem a dítě unesla neznámo kam.
Rytíř svou nebohou truchlící ženu ve vzteku proklel. Její duše se vtělila do kmene jasanu, pod kterým tak často sedávala. Její přízrak se na Džbánu zjevuje vždy na jaře a toho, kdo ušetří květy stromů, rostoucích v zarůstajících rozvalinách bývalého hradu, obdaruje zlatou mincí.
Pověst se objevuje v několika variantách, podle některých z nich se vše nakonec v dobré obrátí.
KOUNOVSKÉ ŘADY
„Český Carnac“ - takto honosně bývají někdy nazývány Kounovské kamenné řady. Na ploše zhruba 11 hektarů bychom napočítali celkem 14 úplných řad dlouhých 200 až 300 metrů tvořených křemenci. Několik dalších řad je neúplných. U nejdelší řady bychom pak naměřili vzdálenost 350 metrů. Vzdálenost mezi řadami není konstantní, pohybuje se mezi 11 a 31 metry. Kámen není nijak opracován, je však možné, že docházelo k rozlamování větších balvanů na menší kusy [1]. Zvláštnímu uskupení lidé dlouho nevěnovali přílišnou pozornost. Jako první je popsal až v roce 1934 Antonín Patejdl, učitel z nedalekého Kounova. Článek o nich uveřejnil v časopise Krajem Lučanů.
Kde se tu kameny vzaly a k čemu sloužily je velkou záhadou. Mohlo jít o pouhé meze, hranice políček, ale také o keltské dostihové závodiště či o pravěký kalendář.
Řadu informací o lokalitě máme díky mladým astronomům, členům Kosmického klubu Rokycany. Ti zde provedli roku 1973 podrobný průzkum. Řady jsou orientovány v severojižním směru a tvoří je 2 239 kamenů (oproti tomu Carnac , na druhou stranu odhady původního množství kamenů na rovině před postupnou degadací uvažují až téměř 8000 kamenů (2)) různých velikostí (od 20 cm do 1 metru). Nad jiné vynikají dva hlavní kameny zvané Pegas a Gib(b)on. (Pegas je největší, dosahuje rozměrů 296 x 168 cm). Název dostal podle rýh na svém povrchu, jež svým uspořádáním připomínají stejnojmenné souhvězdí.
možnosti vzniku:
přírodními procesy
ohraničení políček - tento názor je nejčastěji přijímán archeology. Ti jsou k úvahám o keltském stáří řad poměrně skeptičtí a jejich vznik přisuzují zemědělcům, kteří zde hospodařili na počátku 19. století. Kameny nahromadili při obdělování svých políček. Na druhou stranu existují veliké pochybnosti o původu balvanů, předpokládá se totiž, že tento typ kamenů se na místě nevyskytoval a musel sem být odněkud dopraven. Těžko si představit, že by sem zemědělci dováželi kámen, když bylo hned v sousedství několik opukových lomů. A pokud jej vyorali z půdy – kde se tam vzal?
pravěký kalendář: mezi záhadology asi nejpopulárnější vysvětlení. O astronomické funkci řad hovoří i informační tabule umístěná zhruba uprostřed areálu. Ze vzájemné polohy dvou největších kamenů lze zaměřit východ a západ slunce při významných datech. V den letního slunovratu byly tyto kameny v jedné přímce s vycházejícím Sluncem. Na kameni zvaném Gibbon jsou pak údajně vytesané zářezy, kterými se mělo hledět na stoupající sluneční kotouč. Délka nejzápadnější řady pak byla změřena na 302 metrů, což je vzdálenost údajně odpovídající 365 takzvaných „megalityckých yardů,“ což by prý mohlo představovat 365 dnů v roce. Stejná vzdálenost měla být naměřena i mezi Pegasem a Gibonem (mezi těmito kameny však prokazatelně není přímá viditelnost). A o možné spojitosti s Čertovým kamenem u Mutějovic jsme se již zmínili. Proti této teorii však mluví velikost kamenů a rozlehlost areálu. Těžko si představit, že bychom při pohledu z jednoho konce areálu dohlédli na několik decimetrů veliký kámen na konci opačném.
keltské závodiště – pro náboženské obřady spojené s koňskými dostihy. Má to však jeden háček: řady na obou stranách končí prudkým srázem. Snad jedině že by se jednalo o netradiční způsob podávání obětin.
megalitický generátor energie pro nedaleké hradiště
symbolické posvátné pole pokryté kamením místo obilí
posvátný háj
přistávací plocha pro UFO
Tržiště
pokus Schwarzenbergů o pěstování chmele – s touto zatím nejnovější teorií přišel amatérský badatel Jaroslav Kočí. Kameny sem podle něj nechali přivézt někdy mezi lety 1829 – 1839 Schwarzenbergové, kteří se zde pokoušeli pěstovat chmel novou metodou.
další názory a podrobnější vysvětlení přináší (4)
Hlavním problémem je, že nedokážeme určit stáří těchto řad. Oblast Roviny byla prokazatelně osídlena již v Paleolitu, jak dokládá nedaleké hradiště. Důkazy o spojitosti s řadami však chybí.
Krátce po objevení řad, roku 1935, zde proběhl první archeologický průzkum vedený Spolkem českého muzea v Žatci. Bylo vyzdviženo několik větších kamenů. Bylo tak zjištěno, že jsou balvany usazeny v jakémsi „lůžku“ tvořeném drobnými úlomky hornin. V té době byl součástí řad i samostatný menhir obklopený půlkruhem z menších křemencových balvanů.
Archeologický výzkum provedený v roce 1976 (Waldhauser, Pleslová) nalezl mezi řadami stopy po orbě neznámého stáří a úlomky keramiky z konce 15. stol. a z novověku – vždy ve vrstvách mladších než doba utváření řad. Jednoznačný výsledek však průzkum nepřinesl. Byl však prokázán podíl člověka na utváření těchto řad. Kameny byly uloženy dvěma různými způsoby. U 12. řady byly kameny vloženy do mělkého žlabu s tím, že zbývající vyhrabaná zemina byla přihrnuta ke kamenům v podobě násypu. U 8. a 11. řady pak byly ukládány menší kameny v souběžných řadách a v několika vrstvách nad sebou. Ostatní řady nebyly při tomto výzkumu zkoumány (2).
Jasno nevnesla ani pylová analýza provedená v roce 1996. Ta prokázala existenci dřívějšího zemědělského využívání, ovšem opět bez přesnější datace. Výsledky studie naznačují výsky polí středověkého či mladšího stáří, to však nevylučuje větší stáří samotných řad (3).
Bližší informace nám poskytne také naučná stezka, vedoucí od Mutějovického nádraží. Její trasa i informační náplň se několikrát měnila. Současná podoba vede výhradně po značených cestách a na 11 zastaveních nás seznámí jak s kamennými řadami, tak i s přírodními podmínkami lokality. V nedalekém Kounově můžeme také navštívit muzeum zabývající se kamennými řadami (otevřeno duben – říjen, jinak po předchozí dohodě. Doporučuji zkontrolovat aktuální otevírací dobu na internetových stránkách obce).
Zajímavé je, že podobná, ovšem výrazně menší uskupení nalezneme i v nedalekém okolí na Klůčku či na Nečemickém vrchu.
KAPLE SV. VOJTĚCHA
Je to zvláštní, jak se tu u Kounova střetávají dvě protichůdné síly. Jako by tu svádělo boj o moc s křesťanství s pohanstvím. Jen kousek od kamenných řad, často spojovaných s pohanskými zvyky stojí kaple, jejíž význam umocňuje legenda o svatém Vojtěchovi.
Přenesme se teď duchu o zhruba tisíc let zpátky. Píše se rok 992. Svatý Vojtěch se v té době vrací z Říma do Čech a shodou okolností cestou zbloudil sem, na okraj Roviny. V té době je oblast sužována velkými suchy. I obrátil se svatý Vojtěch s prosbami k bohu a vymodlil pro zdejší krajinu tolik potřebný déšť. Také měl na tomto místě obracet pohany na křesťanskou víru. Nedaleko kaple stávala ves Rychleby, doložená naposledy roku 1399.
První kaple tu měla být vybudována krátce po Vojtěchově svatořečení roku 999. Později se také stala místem slavných poutí. Dnešní podoba kaple je barokní a v roce 2011 se dočkala renovace.
HRADIŠTĚ NA ROVINÁCH (též Domoušické hradisko, Malé Hradisko).
Jak již bylo zmíněno, o možném velkém stáří řad svědčí i existence pozůstatků halštatsko-laténského hradiště (ze starší doby železné asi 600-500 let př.n.l.) s mohutnými zbytky opevňovacích valů. Místo samotné však bylo osídleno již v eneolitu. Archeologický výzkum přinesl doklady o násilném zániku hradiště. Zničeno bylo někdy kolem roku 500 př. n.l. a to nejspíše v mezikmenových válkách. Násilný zánik dokládají stopy po požáru a destrukci opevnění. Byly zde také nalezeny zásoby munice v podobě přitesaných opukových valounků (2). Pozoruhodný je i samotný tvar hradiště, vyrostlo na obdelníkovém půdorysu na ploše 8 hektarů, dochovaly se valy a příkopy ohraničující celý prostor. Zvláštní je, že pří archeologických průzkumech (1969, 1976 – 1977) nebyl nenalezen žádný sídlištní objekt, což by mohlo vést k domněnce keltské svatyně.
ČERTŮV KÁMEN PODRUHÉ
Pod cestou se nachází skalka zvaná Čertův kámen, na našem dnešním putování již druhá. Kdesi v lesním porostu na druhé straně cesty se pak ukrývá menší kámen, zvaný čertice. A zde je místo na onu slibovanou pověst. Tak poslouchejte:
Pod Čertovým kamenem se nachází obec Pnětluky. Tehdy byla jediným zdrojem vody pro celou ves jediná obecní studna. A jak to tak bývá, při čekání na vodu docházelo k různým tahanicím, strkání, předbíháním a hádkám. A vůbec byli místní lidé obzvláště zlí. Krádeže, přepadení, bitky a dokonce i mordy byly takřka denním chlebem. To by bylo, aby se zpráva o Pnětluckých občanech nedonesla až do samotného pekla. Jeden čert vymyslel vskutku ďábelský plán. Rozhodl se Pnětlucké umořit žízní. Jako nejsnazší se jevilo zasypat studnu kamením. To je totiž pro takového čerta hračka. V noci sehnal obrovský balvan a letěl s ním směrem na Pnětluky.
Občanům ale paradoxně pomohla jejich vlastní daremnost. Oné noci si totiž partička zlodějíčku vyhlídla kurník svého souseda. Dostali zkrátka chuť na vajíčka a taková slepice k obědu také není k zahození. Do kurníku se vloupali právě v době, kdy dělilo čerta od realizace jeho plánu pouhých pár stovek metrů. Lupiči si počínali krajně neopatrně. Jejich počínání neušlo mladému kohoutovi, který okamžitě kokrháním varoval ostatní drůbež. A jak je známo, čert vždy musí splnit úkol dříve, než poprvé kohout zakokrhá. Nebohému čertovi tedy nezbývalo nic jiného než kámen upustit a okamžitě zmizet. Pnětlučtí tak protentokrát zůstali nepotrestáni.
Na kameni byly kdysi prý vidět i stopy čertova kopyt a řetězu. Postupně však zmizely pod vyrytými nápisy a kresbami. Dnes je ze skály pouhé torzo, zbytek byl zničen pod rukama „umělců.“
Nedaleko Čertova kamene při cestě na hrad Pravda procházíme skalnatým úvozem nesoucím název Kočičí díra. Do skalních bloků je vytesán reliéf postavy s ohněm v dlani a další mystické figury a tváře. O autorovi díla se nic neví. Povídá se, že reliéfy vytesali někdy v období první republiky studenti sochařské školy v Hořicích, kteří kdysi pracovali poblíž na chmelové brigádě. Kdo však ví? Nejedná se třeba o pradávné dílo mající souvislost s Kounovskými řadami? Či že by to bylo naopak? Oblast Džbánu přináší mnoho otazníků.
PRAVDA
Historie hradu sahá nejspíše to první poloviny 14 století. Současná podoba je však dána rozsáhlou přestavbou, která proběhla ve 2. polovině století patnáctého. Vznikl tak mimo jiné unikátní obranný systém s mohutným okružním valem. Roku 1593 již byl hrad pustý, nikoliv však zcela zapomenutým.
Po svůj zvláštní název se stala Pravda několikrát místem táboru lidu (například v roce 1868, ale i později).
Jádro hradu tvoří rozlehlá zarovnaná plocha bývalého nádvoří, lemovaná poměrně rozsáhlými zbytky budov a zdí. Nejzachovalejší je část v blízkosti vstupní brány. Je možné vstoupit i do dochované sklepní prostory.
Tak jako každý hrad, tak i Pravda má své pověsti. V noci se tu prý zjevuje přízrak Bílé paní, ze zřícenin se také kutálejí ohnivé sudy.
POPIS TRASY:
Výchozím bodem je železniční zastávka Mutějovice – zastávka na trati č. 124 Lužná u Rakovníka – Chomutov (ve stanici Lužná u Rakovníka přestup na/z rychlík(u) z/do Prahy. Od zastávky se vydáme směrem do Mutějovic. Po prohlídce centra obce se vydáme po zelenéznačce po silničce směr Lhota pod Džbánem. U Čertova kamene značka odbočuje vlevo přes rozcestí u bývalého černouhelného dolu Perun (tip pro železniční nadšence: z Mutějovického nádraží sem vedla železniční vlečka. Dnes je již snesená, drážní těleso je ale stále patrné, v areálu lomu pak fungovala úzkorozch
odná dráha) aby se po chvíli opět vrátila na silnici. Po chvíli dojdeme na rozcestí, Pod Džbánem ze kterého se vydáme po žlutě značené odbočce ke zříceninám hradu Džbán. Po návratu na rozcestí pokračujeme po žluté značce k nádraží Mutějovice. Poblíž nalezneme první zastavení naučné stezky po kamenných řadách. Pokračujeme po žluté značce vzhůru lesem až na okraj pole, kde uhýbáme vlevo (pozor, nepříliš zřetelně značeno). Po pár stech metrech vstupujeme do lesa a již po obou stranách stezky spatříme první z kamenných řad. Odbočku ke kameni Pegas prozatím ponecháme bez povšimnutí a projdeme celým areálem řad až k odbočce ke kameni Gibon. Po té se vydáme až ke kameni. Odtud projdeme volným terénem podél některých řad zpět na žlutou značku na začátku areálu a vydáme se po ní vpravo až k odbočce ke kameni Pegas, po které se tentokrát již vydáme. Za Pegasem sledujeme šipky naučné stezky ke kapličce sv. Vojtěcha. Poblíž kaple je možnost posezení. Od kaple vystoupáme k hájovně Na Rovinách, kde nalezneme rozcestí turistických tras. Vydáme se po modré značce, zprvu po asfaltce okolo pozůstatků hradiště. O něco dále značka odbočuje lesní cestou dolů. Překřížíme silnici a vystoupáme na rozcestí pod hradem Pravda. Nevydáme se však přímo k hradu a pokračujeme kolem Čertova kamene (vlevo, asi 50 metrů od cesty) na rozcestí Úvoz. Z rozcestí se vydáváme po červené značce vzhůru skalnatým úvozem s vytesanými reliéfy. Vystoupíme-li na sráz nad úvozem, pak se nám z někt
erých míst naskytne částečný výhled na Poohří. Po červené značce dojdeme až k hradu Pravda. Po prohlídce areálu nás již čeká jen sestup do Domoušic.
Pro cestu autem: pojedeme-li autem, pak je ideálním řešením začít trasu až u Mutějovického nádraží (nikoliv zastávky), kde lze v klidu zaparkovat. Z cíle výletu v Domoušicích se pak můžeme k autu vrátit vlakem (jedna zastávka, vlak jede každé dvě hodiny), nebo pěšky po zelené značce.
Příjezd: po hlavní silnici č. 6 do Krupé, odtud do Mutějovic, z Mutějovic směr Lhota pod Džbánem, resp. Domoušice. Po zhruba 2 kilometrech na křižovatce vlevo k železniční stanici.
Možnosti občerstvení: Mutějovice, Domoušice