Jdi na obsah Jdi na menu
 


Stránov a údolí Strenického potoka

 Tam za kratičko čeká na chodce nové překvapení. Údolí zahýbá a rozvírá se v mohutnou zelenou bránu již k řece Jizeře. Napříč na konci přepíná je smělý železný most na štíhlých pilířích, za ním za Jizerou stihnou zraky šedavé trosky hradní, v předu vítá vesnička s bílým kostelem, v levo nad ní mezi lipami prozírá zámek a s pravé stráně shlíží pyšný, věžovitý hrad, rýsovaný zdmi o čtyřech patrech, arkýři i střešními štíty, vysoko nad rozechvěným mlázím.
Tak popisuje krajinu v okolí Krnska a Stránova monumentální edice Čechy, konkrétně její díl věnovaný severním Čechám. Okolí Strenického potoka, vytvářejícího hluboké údolí v jinak poměrně rovinaté krajině Mladoboleslavska, se může pochlubit mimořádnou koncentrací historických, architektonických a přírodních zajímavostí.
Potok samotný přitom zdánlivě nijak nevyniká. Na délku měří zhruba 23 kilometrů, přičemž na horních 8 kilometrech je tokem pouze občasným. Oficielně je za jeho počátek považován pramen u Bezdědic v nadmořské výšce okolo 320 metrů. Není však přesně určitelný, neboť se v průběhu času mění. Svou pouť končí Strenický potok poblíž Krnska, v nadmořské výšce 199 metrů. Zde se jeho vody vlévají do Jizery, jejímž je posledním výraznějším pravostranným přítokem. Ta již níže po proudu přijímá jen krátké, nanejvýš několik málo kilometrů dlouhé potoky. Sousední Košátecký potok, pramenící poblíž Doubravičky, je již přítokem Labe, do kterého se vlévá u Neratovic. Potok v minulosti často měnil svou délku i vydatnost. V časech hojnosti klapalo na potoce několik mlýnů, jejichž provoz však ustal spolu s úbytkem vody, způsobeným snad zbudováním vodovodů v okolních obcích. Ostatně ani s jeho jménem to není až tak jednoznačné. Na středním toku bývá často nazýván též potokem Skalským a na horním toku bývá někdy veden coby potok beze jména.
My se za poznáním zajímavých míst podél Strenického potoka vydáme proti jeho proudu. Ještě před tím však na okamžik zamiřme na protější břeh Jizery, který má také co nabídnout.
 
ZÁMOSTÍ
 
Na levém břehu Jizery se rozkládá Zámostí, tvořící dnes místní část Pískové Lhoty. Zámostí, připomínané prvně roku 1361, vzniklo při významné obchodní cestě, jež v těchto místech přecházela na opačný břeh Jizery (odtud také původ názvu = za mostem). Tvoří jej především menší domky, schoulené pod skalnatým, příkrým svahem. V poměrně stísněných prostorách musel být využit každý metr čtvereční, jak o tom u některých domů svědčí kůlny a přístavky přilepené přímo ke skále. Mezi zdejšími obyvateli byli vždy hojně zastoupeni obchodníci a řemeslníci. Zámostí bývalo kdysi městysem a povídá se, že bývalo původně mnohem větší, jeho zástavba měla pokrývat celé území až ke břehům Jizery. Roku 1869 tu v padesátce domů žilo 342 duší. V roce 1900 bylo hlášeno 377 stálých obyvatel. Tento počet se víceméně neměnil až do dob druhé světové války. Poté se Zámostí začalo pomalu vylidňovat, až se počet obyvatel zastavil na dnešních zhruba 130.
 
MYŠKŮV HRÁDEK
 
Nyní se vyšplháme na skalnatý ostroh nad vesnicí, k hradním zříceninám známým pod názvy Starý Stránov, Myškův hrádek, Hrádek nad Zámostím, Hrádek nad Jizerou či jen a pouze Hrádek. Nevelký hrad byl vždy sídlem pouze drobné šlechty. Hrad vznikl nejspíše někdy koncem 13. století coby jeden z mnoha opěrných bodů, chránících stezku směřující do Mladé Boleslavi a České Lípy. Jednalo se tehdy nejspíš jen o jednoduchou dřevěnou stavbu. První zmínka je z roku 1297, coby držitele hradu uvádí jistého Mikuláše z Hrádku. Nejspíše koncem 14. století se stává majetkem vladyckého rodu Myšků z Hrádku (odtud také plyne ono označení Myškův hrádek). Ti jsou doloženi například v letech 1404 a 1415. Za jejich vlády byl hrad důkladně přestavěn a opevněn. Asi nejvýznamnějším představitelem rodu, který svůj majetek později rozšířil i o území Vtelna na opačném břehu Jizery, byl Václav Myška z Hrádku – věrný stoupenec mistra Jana Husa, dokonce jej doprovázel do Kostnice. Rod Myšků z Hrádku vlastnil Hrádek prokazatelně ještě roku 1469. Později se v jeho držení střídali drobní majitelé z blízkého okolí, až se konečně dostal na konci 15. století pod správu Stránovských ze Sovojevic, kteří zdejší zboží připojili k „Novému“ Stránovu. Hrádek přestal být užíván a bez údržby rychle pustl. Roku 1545 již nebyl v pramenech uváděn ani Jako pustý. Oblast byla později rozparcelována a nové domky vyrostly jak v samotném hradním areálu, tak v bývalém hradním příkopu. Coby stavební materiál logicky posloužil kámen z hradních zřícenin.
 
Hrad to byl rozměry nevelký, ale bezpochyby pevný. Areál nejspíš nikdy neměl věž. Dominantní stavbou se stal hlavní palác, plnící jak obytnou, tak i obrannou funkci. Přirozenou ochranu poskytovaly strmé svahy, doplněné na jihu příkopem. Tudy se vcházelo do hradu. Přístup chránila bašta vejčitého půdorysu. Do dnešních dnů se zachovala především část zdiva hlavního paláce (až do výše 1 patra), dále části hradebních zdí a pozůstatky po hradním příkopu.
 
ŽIDOVSKÝ HŘBITOV V PÍSKOVÉ LHOTĚ
 
Asi 100 metrů od hradu nalezneme starý židovský hřbitov, umístěný poněkud nezvykle ve velmi příkrém svahu. Areál, ohrazený kamennou zdí, je zarostlý a neudržovaný, většina náhrobků je však v poměrně dobrém stavu. Pohřbívalo se tu od 1. poloviny 18. století.
 
(DOLNÍ) KRNSKO
 
Od hřbitova se vrátíme do údolí a po silničním mostě přejdeme na protější břeh do Dolního Krnska (Původně stával most o něco výše proti proudu. Na levém břehu nás na něj upomíná cesta vedoucí ze Zámostí (zhruba od autobusové zastávky) k řece, na pravém břehu pak budova bývalé hospody pod nádražím v Krnsku pyšnící se nápisem: HOSTINEC „U MOSTU“ ANT. VRBY. Most je zachycen ještě na leteckých snímcích z 50. let, Ten současný vznikl až později při úpravách hlavního tahu na Mělník.)
Ale zpět ke Krnsku. Obec je to značně nesourodá, tvořená několika stavebně oddělenými částmi: Dolním Krnskem při soutoku Jizery a Strenického potoka, Horním Krnskem na horní hraně údolí, relativně novým Vystrkovem nad nádražím a osadou Řehnice (svého času samostatnou obcí). Nejstarším známým vlastníkem je Arnošt z Krnska, který obec držel v letech 1354 – 1364. Roku 1388 je uváděn Jindřich Chmel z Krnska. V průběhu 15. století pak patřilo různým drobným majitelům.
Kostel sv. Jiří
V Dolním Krnsku stával původně pravděpodobně románský kostel ze 12. století. Neznáme jeho podobu, stával však nejspíš v místě dnešního kostela. Ten je pozdně barokní, zbudovaný v roce 1787. Je jednolodní, s půlválcovým závěrem s oratoří na jižní straně závěru a přízemní sakristií na straně severní. Zařízení kostela pochází převážně z období výstavby, z původního kostela sem byla přenesena renesanční křtitelnice z roku 1570 a figurální náhrobek Jiřího Vančury z Řehnic z roku 1533. Pří vchodu do kostela jsou umístěny desky se jmény obětí 1. světové války (57 padlých a nezvěstných). Kostel je obklopen hřbitovem s několika zajímavými náhrobky z 19. století. Areál doplňuje novorománská kaple a socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1769, dílo A. Jedličky z Prahy. V sousedství se nachází postupně renovovaná pozdně barokní fara z roku 1766se středním rizalitem a lizénami po stranách. Zajímavostí je, že odtud byla v letech 1938-1945 spravována část litoměřické diecéze (ta část, která zůstala na území druhé republiky, resp. později protektorátu). Vysoko nad kostelem, až na horní hraně svahu, stojí v sousedství nového hřbitova nízká hranolová zvonice. Pochází z roku 1766 a místo bylo zvoleno tak, aby bylo vyzvánění slyšet v co nejširším okolí.
 
VIADUKT V KRNSKU
 
Dominantou Krnska je impozantní tříobloukový železniční viadukt z roku 1924. Most je 152 metrů dlouhý, 5 -6 metrů široký a až 27 metrů vysoký. Nachází se na Kralupsko – Turnovské trati zprovozněné 16. října roku 1865. Ta však tehdy přes údolí přecházela po jednoduchém mostě s železnou příhradovou nosnou konstrukcí. Tento most byl však poškozen za prusko-rakouské války roku 1866. Raněné z lazaretních vlaků tehdy museli na nosítkách obtížně přenášet přes údolí. Nový most byl tvořen opět příhradovou konstrukcí, vyrobenou ze svářkové oceli z Vojtěšské hutě u Kladna. Ten však brzy svou nosností přestal vyhovovat narůstajícímu provozu a tak se uvažovalo o stavbě mostu nového. Tyto plány přerušila první světová válka, po vzniku republiky však byly oprášeny a roku 1923 vypsalo ministerstvo železnic architektonickou soutěž na přestavbu mostu. Preferována byla betonová nosná konstrukce. Nejvíce zaujal návrh arkádového železobetonového mostu firmy Hlava-Kratochvíl. Autorem projektu byl zakladatel československého betonového stavitelství, profesor Stanislav Bechyně. Pilíře původního mostu zůstaly zachovány, byly však mezi ně vetknuty parabolické betonové klenby, užité v takovýchto rozměrech v Českých zemích vůbec poprvé.
Práce na stavbě mostu byly zahájeny v roce 1924 a trvaly necelých 6 měsíců. Provoz na trati byl přerušen pouhých 40 dní (vlaky od Boleslavi po tu dobu končily na nádraží v Krnsku, od Neratovic na provizorní zastávce před mostem).
 
STRÁNOV
 
Zámek Stránov, považovaný mnohými za nejromantičtější zámek u nás, nalezneme na ostrohu poblíž Jizerního Vtelna.
Původně tu měla stávat dřevěná tvrz, pocházející nejspíš z počátku 15. století. Roku 1429 se na ní připomíná Bohuněk ze Stránova. Roku 1460 ji však odkoupil Jaroš ze Sovojovic, který nechal na jejím místě zbudovat pevný, pozdně gotický hrad. Hrad byl zbudován na lichoběžníkovém půdorysu. Jeho nejužší stranu zaujímal východní palác, doplněný na protilehlé straně palácem západním s v jihozápadním rohu umístěnou šestibokou věží neobyčejné šíře, zbudovanou z lomového zdiva. O jejím pozdně gotickém původu svědčí patrové římsy, jejichž tvarování odpovídá období po polovině 15. století. Severní a jižní stranu pak uzavíraly hradební zdi.
Roku 1545(1) koupil Stránov zámek s dvorem poplužným, Zámostí městečko, vsi Lhotku, Voděrady, Smilovice, vsi celé Vtelno, Bezděčín, Nepřevázku, Strašnov, Sedlec a Předměřice Zikmund Berka z Dubé. V držení tohoto známého rodu zůstal Stránov do roku 1589, kdy se jeho majitelem stává Karel z Biberšteina, císařský rada a nejvyšší mincmistr království českého. Roku 1595 přechází na Adama z Biberšteina a o čtyři roky později na jeho manželku Annu, která jej roku 1626 odkázala svému druhému manželovi Michalu Slavatovi z Chlumu a Košumberka. Slavatové z Chlumu a Košumberka byly starým českým rodem, který své jméno odvozoval od hradů Chlum u Čáslavi a Košumberk na Chrudimsku.  Za husitských válek podporovali podobojí, většina příslušníků rodu také podporovala stavovské povstání.
U Slavatů z Chlumu a stavovského povstání se na chvíli zastavme. Michal Slavata z Chlumu a Košumberka byl ze čtyř bratrů. On sám vystupoval v této době coby horlivý vyznavač podobojí. Další dva bratři se drželi spíše stranou a do tehdejšího dění příliš nezasahovali. Čtvrtým byl pak Vilém Slavata, zprvu také vyznání přijímání podobojí, později však horlivý katolík a velký podporovatel Habsburků a jeden z místodržících, vyhozených z okna při pražské defenestraci 23. května 1618.
Jaký byl další osud Michala Slavaty? Dejme slovo Augustu Sedláčkovi a jeho Hradům,zámkům a tvrzím: Pro tato svá provinění odsouzen sice jmění svého (jistiny 4 000 kop míšeňských), ale na přímluvu bratra svého Viléma Slavaty, vladaře domu Hradeckého, a též že slíbil k náboženství katolickému přistoupiti, obdržel císařskou milosť l. 1625, 23. června. Téhož roku (1625) dne 31. prosince zemřela manželka jeho Anna, odkázavši mu pořízením svým několik dní před tím zdělaným statek Stránovský, ale tak, aby po jeho smrti spadl na bratří jeho katolické. Michaů otálel s přestoupením a zůstav při své staré víře odhodlal se raději k vystěhování. Odevzdal tedy léta 1627 Stránov bratru svému Jáchymovi staršímu proti tomu, aby mu vydával každoročně plat a deputát obilný. Odebral se do Žitavy, kdež měl druhdy i nouzi, poněvadž se mu někdy pro běhy válečné úrok vydávati nemohl. Léta 1630 zastavil u hlavního kostela Žitavského kalich a patenu, které bezpochyby z kaple zámecké vzal. Navrátiv se pro zadržování úroků do Čech, obdržel císařskými resolucemi v letech 1632 – 1636 vydanými lhůtu k přestoupení a léta 1636 zase se ve Stránov uvázal. Víry katolické nikdy nepřijal a jen přímluvám bratra svého Viléma Slavaty děkoval, že se na Stránově zdržovati mohl. Vilém také se měl státi držitelem statku Stránova, z něhož však dostal jen částku peněžitou. Týž statek totiž byl na rozkaz místodržících do sekvestru vzat a potom asi léta 1642 prodán Janovi svobodnému pánu z Lisau.
Pro historii Stránova je podstatné, že byl někdy kolem roku 1600, tedy buď za Adama z Bieberšteina či za Michala Slavaty z Chlumu, přestavěn na renesanční zámek. Upraveny byly interiéry velké věže i obou paláců, areál doplnil nově zbudovaný severní palác a polygonální bastion přistavěný k východní straně zámku. Jižní strana stále zůstávala uzavřena hradební zdí.

zamek-stranov.jpg

 
Jak již bylo řečeno, dalším majitelem se stává Jan z Lisau, přislušník braniborské šlechty povýšený do panského stavu za statečnost v bitvě u bavorského Nordlingenu (což byla jedna z nejvýznamnějších bitev třicetileté války) a pozdější c. k. nejvyšší velitel v Chebu. Jeho potomci se již hlásili k české národnosti a psali se jako páni z Lisova. Samotný Jan z Lisau si však Stránova příliš neužil. Umírá o dva roky později a zámek přechází na jeho syna Rudolfa Adama. Ten se oženil s Alžbětou Lidmilou, dcerou Rudolfa Tycha Tengnagla z Kampu a na Šádově Lhotici a Elišky Františky Beřkovské ze Šebířova. Mohla  se pochlubit bohatým rodokmenem. Byla pravnučkou slavného astronoma Tychona Brahe. Sepsala rodinné paměti s titulem "V týto knize je zaznamenáno, kdy jsem já, Alžběta Lidmila Tengnaglovna, veselí měla s urozeným panem, pánem Rudolfem Adam svobodným pánem z Lysau a na Novým Stránově. Též kdy mně Pán Bůh s mým nejmilejším pánem který dítě dáti ráčil a kdy zas který dítě umřelo a rozličný jiný věci, též smert mý paní mateře, pana otce a sestra a přetěžký pád z koně mýho milýho pána.", ve kterých zaznamenala významné události týkající se jejího života, ale i řadu receptů a rad jak pečovat o tělo a o zdraví (pod názvem Rodinné paměti znovu vydáno v roce 2002 nakladatelstvím Scriptorium). Porodila patnáct dětí, z nichž se však jen šest dožilo dospělosti. Její manžel býval c. k. skutečným komorníkem a předním hejtmanem kraje Boleslavského. Za Adama z Lisova došlo k přestavbě paláců a ke zbudování arkád namísto hradební zdi. Rudolf Adam, c. k. rada, komorník, zemský soudce a hejtman Starého města Pražského přikoupil roku 1703 dvůr Vančurov. Po něm získává Stránov jeho nejstarší syn Josef Rudolf, který umírá v roce 1746. Jeho dcera Růžena se vdala za Jana Václava Příchovského z Příchovic a na Svojšíně. Majetkem Přichovských z Příchovic zůstává až do roku 1794, kdy jej kupuje svobodný pán Jan Herites. Na zámku však povětšinou pobýval jeho strýc Václav Vojtěch z Herites (přezdívaný stránovským lidem Herodes), svatovítský probošt a kanovník kapituly u Všech Svatých na Pražském hradě. Po jeho smrti již o panství pečoval sám Jan Herites, správce statku v Dejvicích u Prahy, a majitel rozsáhlé sbírky českých knih, jež dle svědectví pastora z nedalekého Kovance čítala přes tisíc exemplářů. Po něm připadá Stránov jeho synovi, setníku Thadeusovi baronu von Herites. V jeho držení zůstává po dobu pouhých čtyř let, neboť roku 1834 panství kupuje rytíř Bedřich (Fridrich) Neubauer.

Stránov - zámecké arkády

 
V březnu roku 1864 kupuje Stránov Marie z Valdštejna a Vartemberka. Za ní získává zámek díky přestavbě z let 1890 – 1894 svou dnešní honosnou podobu. Autorem projektu, ve kterém se snoubí původní formy s novogotickými, a především novorenesančními úpravami, byl prof. arch. Josef Schulz, přední český architekt, stavitel Národního či Uměleckoprůmyslového muzea. Stavbou byl pověřen mladoboleslavský stavitel J. Mráz, na stavbě se podílel také pražský kameník J. Víšek.
Roku 1917 kupuje Stránov za 2 800 000 korun Josef Šimonek, ředitel (a později president Škodových závodů) a senátor, který byl v roce 1918 za zásluhy o rozvoj průmyslu povýšen do šlechtického stavu (byl mu udělen titul baron). Jeho syn František Šimonek zde žil až do znárodnění po roce 1948. Zámek byl poté užíván coby rekreační středisko SNB a od roku 1955 jako dětský domov s kapacitou okolo 70 dětí. Předzámčí včetně kostela využívalo místní zemědělské družstva. Zámecké interiéry byly adaptovány pro potřeby domova (bazén ve sklepení, sprchy a záchody na chodbách a v bývalých reprezentačních prostorách). Dětský domov sídlil na zámku do roku 2002, kdy se přestěhoval do nově zbudovaného areálu v Horním Krnsku. Následujícího roku byl zámek vrácen rodině Šimonků, která začala s postupnými opravami zámku, který je od roku 2004 zpřístupněn veřejnosti.
 
Do předhradí, tvořícího hospodářské zázemí objektu, vcházíme gotickou bránou v sousedství bývalé fary. Brána je hranolová s profilovým hrotitým ostěním a plochostropým průjezdem. Dnes jde o poměrně nízkou stavbu s roubeným patrem, dříve však bývala minimálně o jedno podlaží vyšší. Domky přiléhající k bráně sloužily především k ubytování čeledi. Dále zde stojí poplužní dvůr a úřední stavení. V parčíku stojí za pozornost památník dr. Miroslava Tyrše (vlastním jménem Friedrich Emanuel Tiersch), pozdějšího zakladatele Sokola, který zde pobýval v roce 1840. Byl tehdy osmiletým osiřelým chlapcem, který tu pobýval u svého strýce Bedřicha Kirschbauma, ředitele stránovského statku. Za pozornost stojí také zbytky pískovcové kašny z 18. století a několik památných stromů.
Zámek obklopuje rozlehlý, avšak dnes již poněkud zpustlý anglický park, založený pravděpodobně v období romantické přestavby zámku na konci 19. století. Zbytky hradeb byly zbourány za éry dětského domova. Prý proto, aby si chovanci neublížili. Západně od předzámčí se kdysi rozkládal francouzský park, který nechal zřídit Jan Václav Příchovský z Příchovic. O jeho podobě se však nedochovaly žádné zprávy. Později byl přeměněn na užitkovou zahradu a dnes jsou na jeho místě již jen pole. Stránov měl i svůj zvěřinec, jehož obyvateli byli mimo drobnějších zvířat i medvědi. A traduje se, že sem paní Baťová nechala přivézt dokonce i lva.
 
Před návštěvou samotného zámku věnujme ještě krátké zastavení zámeckému kostelu svatého Václava.
Kostel byl postaven v roce 1767 nákladem Jana Václava Příchovského z Příchovic. Již dříve však musela být na zámku kaple, neboť z pramenů víme, že zde roku 1685 zastával místo zámeckého kaplana Petr Dominik Ludvík, bývalý převor na Bezdězu. Kostel vznikl poněkud kuriózním způsobem: adaptací bývalé sýpky a vodárenské věže.  Kostel vznikl dle projektu Filipa Hegera (* asi 1734 - +26.6.1804) význačného pražského architekta, stavitele a kreslíře. Značnou část jeho tvorby lze lokalizovat do oblasti Pojizeří a Českého Ráje. Podílel se na opravách a přestavbách řady objektů v Jičíně (Valdštejnská lodžie, Valdická brána, zámecké průčelí,…), je autorem návrhů na přestavbu radnic v Mělníku či  Kašperských Horách, stojí za projekty kostelů v Ostružně, Konecchlumí a Božím Daru a přestavbami zámků Nový Falkenburg (dnes na katastru Jablonného v Podještědí), Benátky nad Jizerou, či v nedalekém Bezně. Z jeho pražské tvorby stojí za zmínku přestavba mincovny či Lidového domu (dnešního sídla Sociální demokracie). Spolu se svým synem Františkem Antonínem Hegerem vydal grafické listy s vedutami Prahy.
Pozdně barokní kostel byl zbudován na obdélném půdorysu, je členěn pilastry a na východní straně doplněn ozdobným štítovým průčelím. Jeho hranolovitá věž přechází oblými stěnami ve zdivo lodi. V dobách, kdy předzámčí spravovalo zemědělské družstvo, došlo k totální devastaci kostela, přišel o střechu a prostor chrámové lodi rychle obsadily náletové dřeviny. V nedávné době prošel rekonstrukcí, která mu navrátila alespoň část původní krásy.
 

stranov---kostel.jpg

 
Ale pojďme již do zámku. Po barokním kamenném dvouobloukovém mostě, který střeží sochy bájných gryfů, nesoucí erby dřívějších majitelů zámku, přecházíme hluboký šíjový příkop. Branou v západním křídle vcházíme do průchodu a záhy se ocitáme na zámeckém nádvoří. Nádvoří je rozměry sice poměrně malé, díky arkádám na jižní straně však až nečekaně vzdušné. Zámek je zbudován, jak již bylo zmíněno, na lichoběžníkovém půdorysu. Nádvoří ze tří stran (na západě, severu, a jihu) obklopují křídla zámku, zdobená rustikální sgrafitovou omítkou, Jižní křídlo pak tvoří dvouetážové otevřené oboustranné pilířové arkády. Vzhled většiny místností byl silně poznamenán obdobím působení dětského domova (linoleum přibité na původní dřevěné podlahy, hromadné sprchy a záchody jak v místnostech, tak i na chodbách, nákladní výtah uprostřed místnosti,…). O něco lépe dopadly místnosti sloužící personálu. Zmizela i většina zámeckého mobiliáře. Z původních sedmi set položek se jich majitelům vrátilo okolo čtyřiceti. Zbytek skončil v domácnostech lidí z okolí i u tehdejších pohlavárů. Několik pěkných kousků si prý vybrala i manželka prezidenta Zápotockého. Nově zrekonstruované místnosti jsou tak postupně vybavovány především kopiemi dobového nábytku. Z místností stojí za pozornost především pseudogotická kaple, do které se vstupuje gotickým portálem. Ze severního křídla vystupuje do nádvoří hranolovitá schodišťová věž,k níž se přimyká kašna s chrličem. Nejzachovalejší místnosti nalezneme v  šestiboké věži, dominující celému zámku. V ní nalezneme šestiboké klenuté místnosti. V přízemí je to bývalý přijímací pokoj, jehož klenba je zdobená malbami s rostlinnými a ptačími motivy ze 17. (či 16.) století. Další podlaží nezapřou svůj gotický a renesanční původ.
Vystoupat můžeme až na věžní ochoz s nárožními věžičkami, odkud se nám naskytne úchvatná vyhlídka na zalesněné údolí Strenického potoka, přetnuté ve svém závěru impozantním viaduktem, na zámek v Horním Krnsku a na krajinu Mladoboleslavska s dominantním táhlým Chlumem.
 
Romanticky vyhlížející zámek neopomněli navštívit ani filmaři. Natáčely se tu filmy Jindra, hraběnka Ostrovínová (1924), Záhada modrého pokoje (1933) a Vánoční příběh (2007) a pohádky O svatební krajce (2003) a Začarovaná láska (2007).
 
Ponechme však nyní ještě jednou slovo knižní edici Čechy a podívejme se, jak tehdy vypadaly zámecké interiéry:
Od věže přecházíme na chodby v prvním patře, obíhající kolem nádvoří. Ve třech komnatách severních shlédneme starobylý nábytek řezaný i prokládaný intarsiemi ze XVI. až XVIII. věku. Ve vedlejší síni východního dílu v arkýřovém okně překvapí stará malovaná skla: Madonna v zlatozáři a sv. Jiří v brnění, za nímž klečí panna v perlovci a v nádherném rouše XVI. věku. Nad postavami v točené stuze vine se německý nápis. Další komnaty panské i hostinské čalouníci vyzdobili později, ač ani tu neschází starého nábytku a jemných příkras; na stěně zahlédneme tabulové obrázky Krista na vlnách a prodání Josefa egyptského. Na chodbě toho křídla kastellán ukáže ve skříních rozmanité starožitnosti, nalezené při stavbách: mlaty, bronzy, šípy, zvláště pak zajímavé kachle gothické s podobami Panny Marie a svatého Václava i rytířů.
V jižním křídle uváděn je host v jizbu klenutou, plnou starého nářadí. Odtud vedou stupně a portálek gothický do arkýřové někdejší kapličky. Portálek rovného nadpraží, útle tesaný z bělounkého pískovce nese nad povalem erb Stránovských ze Sovojovic, šachovnici, a vším dílem hlásí se do doby vladislavské.
V svatyňce plno věcí vděčných umělcovu oku. Prostoru skládá sínec mistrné klenby síťové a osmiboký výstupek; sotva podiví se zrak dílu mistra kamenníka, již utkví na zbytcích archy z počátku XVI. století, na řezaných figurách svatých na zlaté půdě i na obrazích světic z téže doby, na portrétu princezny Eleonory Portugalské, manželky císaře Fridricha IV. z roku 1446 a Marie Burgundské, choti syna jeho Maxmiliana. A zas otáčíme se po dvou znakových terčích v okně z roku 1552 a 1555, prohlížíme skříň vykládanou z roku 1615, s obrazy sv. Jiří a Spravedlnosti vně, s českým nápisem uvnitř, i lenošku, jejíž opěradlo kryje kože, malovaná obrazy Rodičky boží a podivnými rozvilinami, i jiné památné drobnůstky a kusy. Pravé to museum.
Než třeba ještě na vyhlídku! V třetím patře věžním průvodčí otevře sklepení šestiboké, do hvězdy klenuté, o starém krbu. Tu objevuje se na obmítce ještě malování starodávné, pohříchu velmi sešlé; dole stavby, výše pak allegorická skupení figuralní i košíčky květin. Též dvéře sem vedoucí zdobí malované růžičky.
Ze čtvrtého patra jdeme po schůdcích ke dvířkům na kamenný ochoz. Ten povydán jest na silných ozdobných krakorcích. V každém úhlu ční ven věžovitý námětek o helmové střížce a mezi nimi běží prolamovaná gotická ballustrada. Teprve nad ochozem zdvihá se štíhlý šestiboký jehlan věžního krytu.
Z ochozu přezíráme všechny končiny, jimiž naše cesta se brala, širé roviny od Bezdězův a Vrátenské hory až k Boleslavi a ke Chlumu, všechen slunný, ale zádumčivý kraj.
Na ostrohu nad silnicí proti zámku stávala kdysi tvrz Vtelno, sídlo vladyků Vtelenských. Tvrz byla založena nejspíše v první polovině 13. století. Jejím prvním známým majitelem je Ctibor ze Vtelna (1255). Dalšími doloženými držiteli jsou Prostěj ze Vtelna (1297), Heřman Kaše ze Vtelna (1380) a Hašek Kaše (1431). Tvrz zanikla nejspíš brzy po stavbě tvrze stránovské. Po přestavbě Stránova na hrad bylo návrší bývalé tvrze zřejmě využíváno coby předsunuté opevnění, aby se po poslední zámecké přestavbě proměnilo v odpočinkové místo s nádherným výhledem na zámek.
 
HORNÍ KRNSKO
 
Z ochozu Stránovské zámecké věže vidíme naproti přes údolí vesničku Horní Krnsko, s dominantním barokní zámkem na hraně údolí. I vydejme se tedy tam.
I zde stávala původně tvrz. Nejstarší zmínka o ní pochází z roku 1464, kdy ji držel tehdejší majitel boleslavského panství Jindřich z Michalovic. Další majitel, Jan z Cimburka a Tovačova prodává Krnsko roku 1476 Janu Vančurovi z Řehnic. Vančurové z Řehnic byli českou vladyckou a později panskou rodinou, nesoucí přízvisko po tvrzi v sousedních Řehnicích. Prvním známým příslušníkem rodu byl Václav, zvaný Vančura z Řehnic, který se v roce 1448 vypravil spolu s žoldnéři Jiřího z Poděbrad na Prahu.  Jejich erb tvoří modré pole, ve kterém jsou zlaté jelení parohy, na nichž stojí divý muž držící v pravici zelený věnec. Zajímavostí je, že od Vančurů z Řehnic odvozoval svůj původ známý spisovatel Vladislav Vančura, který se nechal historií rodu inspirovat při psaní Markéty Lazarové, jejíž děj je zasazen právě do krajiny Mladoboleslavska.
A právě za Vančurů z Řehnic (konkrétně za Jana Václava Vančury z Řehnic) byla v 16. století tvrz přestavěna na zámek, který byl postupně dále rozšiřován. Kolem roku 1650 tvořil zámecký areál starý a nový palác, stará a nová zbrojnice, kuchyně, sklepy, konírny a další místnosti a hospodářské budovy. Roku 1726 koupil Krnsko Josef František z Vrbna a ještě téhož roku započal barokní přestavbu, která dala zámku víceméně jeho dnešní podobu. Na sklonku 18. století připadlo Krnsko Václavu Šporkovi. Jejich rod vlastnil zámek až do roku 1873, kdy panství koupil Eugen Vratislav z Mitrovic. V roce 1919 zřídili na zámku legionáři sirotčinec „Domov dětství“, přeměněný později v zotavovnu. Poté sloužil zámek jako domov důchodců. Dnes je v soukromém vlastnictví a není veřejnosti přístupný.
 

zámek Horní Krnsko

 
Areál je tvořen čtyřmi zámeckými křídly obepínajícími čtvercový dvůr. Na třech stranách nádvoří se zachovaly původní renesanční arkády na pilířích, pouze na severní straně byly zazděny. Na severní straně se nachází portálové, lehce vystouplé a vyvýšené průčelí, doplněné o čtyřbokou věž s hodinami, zakončenou cibulovitou bání. Nad portálem spatříme erb rodu Šporků. Zámek obklopuje anglický park, zbudovaný na místě zasypaných příkopů. Zázemí poskytoval zámku barokní hospodářský dvůr z 18. století, v současné době má však většina jeho budov bohužel podobu neopravitelné ruiny. Před vraty zámeckého areálu jsou umístěny dvě sochy na mohutných podstavcích, socha po pravé straně znázorňuje sv. Antonína Paduánského, socha po straně levé pak sv. Františka Xav.
 Horní Krnsko a jeho okolí je  vůbec bohaté na drobné sakrální památky.
První kříž nalezneme při silnici v údolí Strenického potoka v místě, kde odbočuje silnička do Horního Krnska. Jedná se o jednoduchý kamenný kříž, zbudovaný odhadem někdy na přelomu 19. a 20. století. V podstavci jsou sazeny desky s úryvky biblických textů. Po levé straně (při pohledu ze silnice): Já jsem Pastýř dobrý. Dobrý pastýř dává život svůj za ovce své. Jan 10.11 a po straně pravé: Žádný nepřichází k Otci než skrze mne Jan 14.6. Čelní deska chybí.
Druhý kříž nalezneme při rozcestí do Řehnic. Jedná se o prostý na bílo natřený kovový kříž usazený na vysokém kamenném podstavci s dnes již převážně nečitelným nápisem. (Ach … Ty …. která …. oroduj). Na návsi stojí prostá zděná zvonička.
A ještě jedna zajímavost. Mezi majiteli zámku jsme zmínili rod Vančurů, nesoucích přídomek z Řehnic podle nedaleké vesničky, kde stávala původně jejich rodová tvrz. Od tohoto rodu odvozoval svůj původ spisovatel Vladislav Vančura. Dokonce se historií rodu nechal volně inspirovat při psaní Markéty Lazarové, jejíž děj je umístěn právě na Mladoboleslavsko.
 
ČEJK(Y), PODČEJK A MÁLKOV
 
 Z Horního Krnska opět sejdeme do údolí Strenického potoka. Část údolí a okolní svahy zaujímá nepřístupná obora Podčejk založená v roce 1980 a ploše 119 hektarů. Chová se zde daňčí a mufloní zvěř a kromě klasického lovu se zde pořádá také „fotolov“. Na strmém ostrohu, nacházejícím se v současné době uvnitř obory, stávala v minulosti ves Čejky, tvrz s věží a dvorem a kostelík svaté Kateřiny, zbudovaný snad v polovině 14. století. Roku 1354 jsou doloženi Jošt a Jeniš z Čejek. Samotný kostel byl v té době kostelem farním. Ves s tvrzí zanikla nejspíše za husitských válek, kostelík však existoval dál. Dvakrát do roka k němu chodilo ze Strenic procesí. Jednalo se o jednolodní gotickou stavbu s polygonálním presbytářem. Kostel přestal sloužit v polovině 17. století (snad vyhořel). Zbytky zdí však bylo možné nalézt ještě koncem 19. století. Dejme opět slovo dobovým pramenům: Pozůstaly jen dolní zdi z lámaného pískovce; severní asi tři metry, západní s kusem okna sotva čtyři metry zvýši, ostatní jsou nízké. I jeví se rozvalina jako skrovný gothický kostelíček obdélné lodi, sotva devět metrů dlouhé, a osmibokého presbyteria. Úhly vysazeny má štukovím.
V samotném Podčejku nalezneme několik stavení, především mlýn a honosně vyhlížející lovecký zámeček (dnes penzion). Na návrší nad zámečkem stával kdysi hrad Málkov. Později existence hradu upadla v zapomnění, zůstal pouze místní název, který byl však léty zkomolen na Moukov. Do dnešních dob zůstaly jen sporé pozůstatky především ve formě terénních nerovností. Celý areál je však značně zarostlý stromy a křovinami a jeho prohlídka je tak jen velmi obtížná.
 
STRENICE
 
Naším dalším zastavením je obec Strenice, jež dala potoku, který je motivem našeho dnešního putování, jméno. Choulí se v údolí pod dozorem tvrze Velké Horky, jež trůníc vysoko nad ní. Strenice se prvně připomínají roku 1352 a až do roku 1835 byly městysem. Roku 1714 měly Strenice 116 obyvatel, na počátku 20. století se zde k trvalému pobytu hlásilo již okolo 530 obyvatel. Od té doby se však obec postupně vylidňovala až na dnešních zhruba 160 duší. Název obce se odvozuje od travnatých strání obklopujících obec (Stránice), spíše však od osobního jména Straněj.
Dominantou obce je v jádru gotický kostel sv. Bartoloměje. Prvně se připomíná roku 1362. Jeho dnešní podoba je však dána barokní přestavbou z první poloviny 18. století. Jedná se o obdélnou stavbu s pravoúhlým presbytářem se sakristií po severní straně, s kaplí sv. Antonína na jižní straně a kruchtou. Pod kruchtou jsou čtyři figurální renesanční náhrobníky příslušníků rodu Klusáků z Kostelce datované do poloviny 16. století. Jednopatrová věž krytá cibulovitou bání pochází z barokní přestavby kostela. Na původní gotický původ ukazují například hrotitá okna v závěru presbytáře. Vedle kostela stojí barokní osmiboká kostnice krytá mansardovou střechou.
Hřbitov, obklopující areál kostela, využívá nevelký a svažitý pozemek v maximální možné míře. Svědčí o tom několik náhrobků vsazených přímo do odkrytého skalního masivu. V sousedství kostela stojí i barokní fara z 18. století.
Na původní školní budově (při silnici směrem z centra obce k Velkým Horkám) je umístěna pamětní deska upomínající na místního Jana Trautesa, zdejšího pokrokového učitele a velkého vlastence, organizátora popularizačních a odborných přednášek a aktivního člena řady kulturních a politických spolků. Deska byla odhalena 5. července 1931 u příležitosti desátého výročí učitelova úmrtí.  Jejím autorem je významný sochař František Bílek, přední osobnost českého secesního symbolismu (1872 – 1941). Větší část bronzové desky zaujímá plastický reliéf, zobrazující postavu učitele s knihou v ruce, doplněný o nápis: „Památce učitele Jana Trautesa“. V horní části desky nalezneme symbolický výrok „Byl dobrý jako pole, které dává chléb.“, na spodním rámu pak informace o pořízení: Věnuje sdružení republikánského dorostu na Mladoboleslavsku 1931.
 

pamětní deska Jana Trautesa

 
Nad úvozovou cestou vedoucí k Velkým Horkám se tyčí skála a na jejím vrcholu socha Panny Marie Bolestné. Důvod jejího postavení osvětluje sáhodlouhý nápis vyplňující celý podstavec. Po převedení do dnešního pravopisu zní zhruba takto: „Když na den sv. Víta na službu boží do Strenic jela urozená p.p. Anna Marie Bzenská z Prorubě rozená Straková z Nedabylic, panina, spolu se slečnami svými Annou, Františkou, Johanou a Annou Terezií, koně se splašili a na tom místě s ní se kočár zvrátil. Jmenovaná pak slečna Johana ten den bohu jest povolána věku svého maje 17. let.“ Paní Bzenská, dlící tou dobou na zámku v Niměřicích, se vydala onoho nešťastného dne na bohoslužbu do Strenického kostela. Do kočáru posadila své čtyři dcery a sama usedla na kozlík. Cesta probíhala bez obtíží, až zde, těsně před Niměřicemi, se koně bůhví proč splašili. Jakákoliv snaha je ovládnout byla marná. Kočár se převrátil a…  Socha pochází z roku 1727, její autorství se připisuje věhlasnému sochaři J. Jelínkovi z Kosmonos.
Na křižovatce u Velkých Horek pak stojí socha sv. Vendelína (Valentina?) asi z poloviny 18. století.
 
VELKÉ HORKY
 
Tvrz Velké Horky byla zbudována na skalnatém ostrohu nad údolím Strenického potoka snad někdy v polovině 14. století vladyky z Horek. Roku 1354 se připomíná Věnek z Horek. Později přešla tvrz i statek na rod Klusáků z Kostelce. První z nich, Václav Klusák z Kostelce, započal s přestavbou tvrze. Z této doby pochází věž se dvěma opěráky, jež se zachovala do dnešních dnů. Později se majitelé často střídali a to až do roku 1744, kdy Horky zakoupil hrabě František Josef Pachta z Rájova. Ten je připojil k sousednímu Beznu. Tam bylo také převezeno veškeré vnitřní vybavení. Zámek přestal sloužit coby panské sídlo, kolem roku 1770 zde byla zřízena manufaktura na výrobu punčoch. Ta však brzy zanikla a tvrz chátrala. V 19. století došlo k částečné opravě. Původní křídla byla o patro snížena, byly přistavěny další hospodářské budovy. Po druhé světové válce se stal areál sídlem státního statku. Současný majitel se pokouší o postupnou obnovu areálu. Tvrz není veřejnosti přístupná, její reprezentační prostory jsou však nabízeny ke krátkodobým pronájmům.
 
ZRUŠENÁ TRAŤ SKALSKO – CHOTĚTOV
 
Poblíž tvrze Velké Horky se na dnešním putování poprvé setkáváme s pozůstatky zrušené železniční tratě Skalsko – Chotětov. Pojďme si ji tedy ve stručnosti představit.
První železniční vlaštovkou v kraji byla Turnovsko-Kralupsko-Pražská dráha s nádražími v Chotětově a Krnsku. Právě krnské nádraží se stalo klíčové pro obce podél Strenického potoka. Využíval jej zejména dolnocetenský cukrovar. Zboží z něj bylo povozy převáženo do Krnska, kde se překládalo na vlak. Špatný stav cest, nákladnost takové přepravy a časté krádeže však byly důvody, kvůli kterým se majitelé cukrovaru začali poohlížet po nějakém elegantnějším řešení. Na správní radě cukrovaru 27. listopadu 1879 tak padl návrh na stavbu vlastní vlečky. 4 listopadu 1880 vydalo c.k. okresní hejtmanství v Mladé Boleslavi povolení k započetí přípravných prací. Samotná stavba byla zahájena 5. března 1881 a již 13. září onoho roku byl zahájen provoz. Celkové náklady se vyšplhaly na 177 923 zl. Dráha odbočovala z Turnovsko-Kralupsko-Pražské dráhy na nádraží v Chotětově, odkud vedla přes Hájek k Velkým Horkám a dále do Dolního Cetna.
Později, se na nátlak majitelů cukrovarů ve Mšeně, Střednici a Hostíně dostaly na světlo projekty na stavbu dráhy z Mělníka do Mšena. Přímo se nabízelo takovou trať prodloužit až do Dolního Cetna a napojit jí tak na dopravní síť na obou koncích. Z několika uvažovaných variant vyhrála ta s přestavbou stávající vlečky na železniční trať pro normální provoz. Stavba tratí Mělník – Mšeno, Mšeno – Dolní Cetno a přestavba trati Chotětov – Dolní Cetno na parametry místní dráhy proběhla v letech 1896 – 1897. Provoz byl zahajován postupně (protáhly se totiž práce na viaduktu u Mšena). 18. října 1897 byl zahájen provoz mezi Chotětovem a Dolním Cetnem, 23. října na navazujícím úseku do stanice Vrátno-Lobeč, a konečně 4. prosince se vlaky podívaly i na zbylý úsek. V Bezně bylo vybudováno tříkolejné nákladiště, sloužící v počátcích provozu též jako stanice, taktéž tříkolejná zastávka a nákladiště Strenice, Čtyřkolejná stanice Dolní Cetno s odbočnou vlečkou do cukrovaru a dvoukolejná zastávka a nákladiště Podkováň a podobně vypadající stanice Skalsko.
 
NIMĚŘICE
 
Silnička nás dovede okolo hřbitůvku do Niměřic, připomínaných prvně roku 1354.  Na místě dnešního zámku stávala kdysi tvrz. Nejstaršími známými majiteli byli Pruškové z Niměřic. K nejstarším příslušníkům rodu patřil Petr Prušek z Niměřic, připomínaný v letech 1360 – 1401. Po něm jsou známi Jan Prušek (1403 – 1422) a Petr Prušek (1409 – 1424), nejspíše bratři. Dalším známým rodem jsou Stranovští ze Sovojovic. Burjan Stranovský ze Sovojovic prodal před rokem 1540 tvrz Niměřice se dvorem v plat vysazeným a ves, ves Rokytovec, díl Pětikozel a polovici podacího v Strenicích Albrechtovi Klusákovi z Kostelce. Po Albrechtově smrti (snad r. 1548) byl majetek rozdělen mezi jeho syny. Niměřice připadly Vojtěchu Klusákovi, roku 1551 je však kupuje Pavel Bzenský z Porubě a na Bezně. V držení tohoto rodu vydržela zdejší tvrz poměrně dlouho.
Ve druhé polovině 17. století byl vlastníkem Niměřic Jan Vilém Bzenský z Prorubě, císařský rada a hejtman kraje boleslavského. Jeho syn, František Mikuláš Bzenský z Prorubě se oženil s Annou Marii Strakovou z Nedabylic (viz pomník pod Horkou). Po jeho smrti se ujala Niměřic dcera Františka, jež se později provdala za svobodného pána z Lazari. Tehdy však již byla tvrz neobydlená a postupně chátrala.
Ještě roku 1790 uvádí se Jan Jindřich svobodný pán z Lazari jménem na Niměřicích. Po jeho smrti koupil Niměřice hrabě Michal Kounic, jehož dceru Kristinu pojal za manželku Klemens z Lützova. Ten roku 1825 prodal Niměřice pražskému velkoobchodníku Josefu Šichtovy. Nový majitel si však majetku dlouho neužil, neboť roku 1827 již dědí veškeré jmění Jan Veitlof. Roku 1832 nechal Jan Weithof zbudovat na místě rozpadající se tvrze malý pozdně klasicistní zámek.  Jedná se o patrové obdélné stavení s věžovitým středem. Okolo zámku byl zbudován okrasný park.
Později se staly Niměřice majetkem Thurn-Taxisů. Za Rudolfa Thurn-Taxise byla nedaleko zámku (přes silnici) v letech 1854 – 1864 zbudována novorománská kaple. Postavena byla z červených cihel, sochařská výzdoba je pak v barvě bílé. Interiéry kaple zdobí původní výmalba od Antonína Königa. Hraběnka Marie Isabela Thurn-Taxisová nechala pro kapli pořídit mramorovou sochu bohorodičky od V. Levého (ta je dnes uložena ve sbírkách Národní galerie).
Thurn-Taxisům patřil zámek do konce 19. století. Později zde sídlila semenářská stanice, hospodyňská škola či domov důchodců. Dnes je zámek v soukromém vlastnictví a není veřejnosti přístupný.
Zámek je dvoukřídlý ve tvaru písmene L. Jihozápadní křídlo je doplněno střešní zvonicí s hodinami. Místnosti jsou sklenuty klasicistními klenbami.
Bezesporu nejvýznamnějším majitelem Niměřic byl Rudolf Thurn-Taxis, významný český obrozenec, za jehož působení se stal zdejší zámek místem setkávání významných osobností své doby. Na zámek tehdy přijížděli přední čeští politici a literáti - Sladkovský, Macháček, Zeithammer, Tonner, Barák a další. Letní měsíce roku 1862 tu trávil Bedřich Smetana se svou manželkou Betynou. Rudolf Thurn-Taxis byl zakladatelem a prvním předsedou pražského Hlaholu, významně se též podílel na zřízení družstva pro postavení Národního divadla.  Spolu s Karlem Jaromírem Erbenem vydával časopis Právník, hojně přispíval do Boleslavanu, jehož byl štědrým mecenášem, ale i do Národních listů či Riegrova slovníku naučného. Má však i velké zásluhy o rozvoj zdejšího regionu. Společně s Janem Krouským (1814 – 1876), rolníkem z nedalekých Katusic, který se aktivně účastnil politického dění na Mladoboleslavsku, založil cukrovary v Dolním Cetně a Kropáčově Vrutici, zasloužili se též o rozvoj podkováňského pivovaru.
Od kaple se vydáme po cestě podél plotu zámeckého areálu a klesáme k chatám, kde se napojíme na těleso bývalé železniční tratě. Po něm pokračujeme do Dolního Cetna.
 
DOLNÍ CETNO
 
Dolní Cetno (též Dolní Ceteň, Podceten) vzniklo na strategickém místě. Údolí Strenického potoka tu přetínala zemská silnice vedoucí od Nových Benátek do Doks, a až do roku 1750 se zde vybíralo mýto.
Obec, připomínaná prvně roku 1348, byla po staletí nepříliš velikým sídlem. Stával zde jen mlýn, panský pivovar, celnice a pár chalup. Vše změnila až stavba rolnického cukrovaru, zbudovaného zásluhou Jana Krouského, Rudolfa Thurn-Taxise a Josefa Papouška. Cukrovar se po svém otevření roku 1868 stal nejvýznamnějším průmyslovým závodem regionu, což se projevilo i na rozkvětu samotné obce, jež roku 1880 dosáhla 350 stálých obyvatel. Roku 1872 byla v Cetně zřízena záložna.
Cukrovar, tvořící značnou část obce, sloužil až do roku 1958. Dnes slouží jeho část jako sklady, horní část areálu je však v dezolátním stavu.
V Dolním Cetně byla zastoupena i židovská komunita. Na severním okraji obce (při silnici na Katusice) stojí židovský hřbitov, založený nejspíš v roce 1869. Nejstarší čitelný náhrobek pochází z roku 1870. Hřbitov je ohrazen kamennou zdí, zachovala se i bývalá vozovna. Samotný hřbitov je neudržovaný a zarostlý bujnou vegetací. Náhrobků, jež zůstaly neporušené na svém místě, tu nalezneme jen pár. Celý areál je volně přístupný. Židé zde měli i svou synagogu. Zbudována byla v letech 1872 – 1873. Již v následujícím desetiletí však prošla přestavbou. Svému účelu budova sloužila do první čtvrtiny 20. století, kdy byla prodána a přebudována k obytným účelům. Jedná se o dnešní dům čp. 30 (při silnici z křižovatky v centru obce na Podkováň první budova po pravé straně.
Poněkud stranou stojí secesní budova původní železniční stanice z roku 1882. Nádražíčko nemělo lehký osud. Na sklonku druhé světové války bylo poškozeno při leteckém náletu, podařilo se jej však rychle obnovit. Po zrušení trati byla železniční budova opuštěna a rychle chátrala. Přišla dokonce i o střechu. Naštěstí našla před několika lety nového majitele, který se ji snaží postupně vrátit do původního stavu.
Za Dolním Cetnem získává údolí přírodnější ráz. Potok meandruje vlhkými loukami a převážně listnáči porostlé svahy jsou zbrázděny několika mělkými suchými roklemi. Okolo na samotě stojícího mlýna dojdeme do Podkováně.
 
PODKOVÁŇ
 
Podkováň tvoří několik domků, přestavěná budova bývalého nádraží (s dochovaným dřevěným skladištěm), čistička a především pivovar s dlouhou tradicí. Vystavět jej tady, v lesnatém údolí Strenického potoka, nechal společně s neznámými mnichy Bohuš z Kováňského panství. A to již v roce 1434. Samozřejmě v podobě jiné, než jakou známe dnes. Pivo se zde vařilo v malém zřejmě nepřetržitě až do druhé poloviny 19. století, kdy byl vystavěn rozlehlý pivovarský areál. Stejně jako v případě dolnocetenského cukrovaru zásluhou Thurn-Taxise a Krouského. Před nedávnem prošel pivovar několikaletou odstávkou, při které došlo k modernizaci zařízení. Od roku 2011 se tu opět stáčí pivo „Podkováň“. V nabídce je také kvalitní pramenitá voda „Kovanecký pramen“.
Za Podkování nabývá údolí Strenického potoka na romantičnosti. Již jej nedoprovází zástavba ani silnice, a tak tu má příroda „volnou ruku“. Potok se tu vlní bažinatým dnem údolí a vegetace tu získává místy takřka pralesovitý charakter. Postupně se objevují až několikametrové pískovcové skalky, které dávají tušit, že se blížíme na Kokořínsko.
Chceme li projít „suchou nohou“, pak se musíme držet původního železničního náspu. Na řadě míst se dochovaly pražce, na jednom úseku i koleje.
 

udoli-strenickeho-potoka.jpg

 
 
PODSKALSKO
 
O něco dále, v místě kde údolí křižuje cyklotrasa, je údolí opět civilizovanější. Objevuje se louka a na ní několik stavení. Místo sluje díky své poloze pod obcí Skalsko názvem Podskalsko. Nejstarší je objekt původního mlýna, doplněný o vedle stojící budovu bývalého pivovaru. Třetím stavením je kamenná vodárna a konečně poslední čtvrtou budovou budova bývalého nádraží Skalsko. Provozu sloužilo krátce, zrušeno bylo po zprovoznění dráhy do Boleslavi. Místo něj začalo sloužit zhruba kilometr vzdálené nádraží Skalsko-Sudoměř v místech, kde se obě tratě spojovaly. Později nádraží sloužilo k ubytování železničářů. Vzhled budovy byl pozdějšími úpravami částečně setřen, svůj železniční původ však nezapře. Dochoval se i sousední objekt dřevěných záchodků. Až do dnešních dnů se také zachovaly koleje, vedoucí odtud až k „novému nádraží“.
 
SKALSKO
 
Na návrší nad údolím (ale i na přilehlých svazích) se rozkládá obec Skalsko.
Ve vesnici se ukazovalo místo, kde stávala tvrz a hluboká studně, která měla být jejím pozůstatkem.
Ze Skalska a okolí je známo několik pověstí, jejichž ústřední postavou je jistý Pacifikus, představený řádu Servitů, kterým patřil zdejší velkostatek. Byl přísným správcem, toužícím navíc rozšířiti řádový majetek prostředky byť i nekalými. Jednoho dne byl vydán rozkaz, který nařizoval sedlákům platit daň z lesů. Skalští by se této povinnosti nejraději nějak vyhnuli a tak přišli za Pacifikem pro radu. Ten jim poradil, aby nechali zapsat lesy jako panské. Tak se zbavili sice daní, ale i majetku.
 
POPIS TRASY
 
Od nádraží Krnsko se vydáme po silnici do Dolního Krnska k železničnímu viaduktu. Od viaduktu pokračujeme po červené turistické značce po mostě přes Jizeru do Zámostí (Pozor, je třeba v souladu se značením přejít již na krnské straně na chodník při pravé straně mostu). V Zámostí značku opustíme a po neznačené cestě vystoupáme ke zříceninám Hrádku. Po prohlídce areálu pokračujeme ještě pár desítek metrů k židovskému hřbitovu. Po jeho prohlídce se vrátíme stejnou cestou až k viaduktu. Od viaduktu se vydáme po žluté turistické značce. Ta vede podél frekventované silnice až na konec zástavby, kde tuto silnici opouští, aby se k ní po chvíli opět připojila na okraji Jizerního Vtelna (ušetříme si tak rozsáhlé „esíčko“). V místě levotočivé zatáčky značka odbočuje vpravo k zámku Stránov. Po prohlídce zámku se vrátíme do předhradí a průchodem v hospodářském objektu (který přiléhá ke kostelu) vstoupíme do bývalého zámeckého parku. Jím sejdeme dolů do údolí, kde v sousedství chat překonáme Strenický potok a vyjdeme na silnici, po které se vydáme vlevo (Pokud by průchod parkem nebyl možný, vrátíme se po značce zpět do Krnska k viaduktu a odtud pokračujeme po silnici údolím). Dojdeme až ke křižovatce s křížkem a autobusovou zastávkou. Zde se dáme silničkou stoupající vzhůru do Horního Krnska. Po prohlídce zámku máme několik možností dalšího postupu:
a) pokračujeme po silnici až k odbočce na Řehnice. Zde uhýbá vlevo polní cesta, jež však končí u hnojiště. Její pokračování je značně zarostlé. Půjdeme ve stopách této cesty (ale opatrně, abychom nepoškodili, rostliny zaseté na okolních polích) až ke kraji lesa, kde je již opět cesta průchozí. Stáčí se vlevo a klesá na silnici do údolí Strenického potoka. Po silnici se vydáme vpravo do Podčejku a dále do Strenic
b) pokud chceme vynechat inkriminovaný zarostlý úsek, pak se vrátíme z Horního Krnska stejnou cestou, jakou jsme sem vyšli, a na křižovatce se vydáme vpravo.
c) z Horního Krnska se stejně jako v první variantě vydáme ke křižovatce na Řehnice. Odtud však pokračujeme stále rovně po silnici do Strenic (vynecháme tak Podčejk a Málkov)
Z křižovatky v centru Strenic se vydáme po silnici stoupající k Velkým Horkám. Vpravo si povšimneme pamětní desky na budově bývalé školy. Ještě před koncem zástavby opustíme silnici a odbočíme vlevo na širokou cestu stoupající do kopce. Projdeme okolo sochy připomínající splašené spřežení a vystoupáme na křižovatku ve Velkých Horkách. Odtud pokračujeme po silnici do Niměřic. Z obce se vydáme po cestě podél plotu zámeckého areálu k chatám, kde se napojíme na těleso zrušené železniční trati, po kterém se dáme vlevo. Dnes slouží drážní těleso coby poměrně využívaná a pravidelně udržovaná cesta. Postupně klesáme až na okraj Dolního Cetna. Zde zrušenou trať opustíme a po silnici sejdeme podél cukrovaru na křižovatku v centru obce. Vydáme se po silnici směr Katusice až k posledním domům, zde spatříme po pravé straně židovský hřbitov. Po prohlídce se vrátíme na křižovatku a pokračujeme po silnici proti proudu Strenického potoka do Podkováně. Odtud je k cestě do Podskalska opět vícero možností. Jako nejpohodlnější se jeví využít bývalé drážní těleso, na které narazíme, pokud se z křižovatky vydáme vlevo směrem na Kovanec (zhruba po pár desítkách metrů). To je však opatřeno cedulí upozorňující na zákaz vstupu (byť již poněkud zrezlou). Druhou možností je vydat se po silnici vpravo, stoupající směrem na Kováň. Z ní později odbočuje cesta (značená coby cyklotrasa), zpět do údolí v Podskalsku. Z téže silnice odbočuje o něco dříve ještě jedna cesta, neznačená, jež však v údolí víceméně končí. Navazuje na ní vyšlapaná pěšina, překonávající zamokřené údolí místy po kládách nebo po dřevěných chodníčcích (či spíš po tom co z nich zbylo). Po těchto peripetiích vyjdeme opět na tělese bývalé železniční trati. Tato varianta je sice dobrodružná, avšak zejména zjara či po deštích velmi obtížná.
Od bývalého nádraží z Podskalsku se vydáme širokou cestou okolo bývalého mlýna a vzhůru do Skalska. Po prohlídce obce již jen seběhneme po silničce na nádraží ve Skalsku. Odtud bychom mohli pokračovat po zelené značce dále proti proudu potoka k nádražíčku v Sudoměři, ve kterém je umístěno muzeum drezín, k sudoměřské vodní nádrži,… Ale to už by vydalo na další putování.
 
PRAKTICKÉ INFORMACE:
 
Doprava: Krnsko se nachází na železniční trati č. 070. Zastavují zde osobní vlaky Praha – Mladá Boleslav. Ve všední dny lze využít také autobusů z Mladé Boleslavi (pár desítek metrů od sebe se tu nachází zastávky Jizerní Vtelno, viadukt; Krnsko, rozc. Strenice a Krnsko, krupárna. Druhou možností je dojet autobusem do Pískové Lhoty (linky Praha – Benátky nad Jizerou – Mladá Boleslav, několik spojů i o víkendech), a dotud dojít ke zříceninám Hrádku. Nádraží Skalsko se nachází na trati č. 076 Mělník – Mšeno – Mladá Boleslav. V Mladé Boleslavi navazují na většinu spojů rychlíky do Prahy. Obce na trase jsou obsluhovány autobusovými linkami z Mladé Boleslavi, avšak pouze ve všední dny.
Možnosti občerstvení: Zámostí, Strenice, Skalsko
 

Náhledy fotografií ze složky Stránov a údolí Strenického potoka

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář